Nedávno v kině

 

Naplá­no­va­ly jsme si s kamrád­kou veče­ři a kino. U jíd­la jsme se jako obvykle zapo­ví­da­ly a do kina utí­ka­ly s dva­ce­ti­mi­nu­to­vým zpož­dě­ním. Rych­le jsme kou­pi­ly líst­ky a vlít­ly do ztem­ně­lé­ho sálu. Film už běžel. Když jsme se koneč­ně pro­dra­ly k našim mís­tům, zjis­ti­ly jsme, že na nich mají kabá­ty dvě žen­ský z ved­lej­ších seda­del. Nikde poblíž mís­to neby­lo, tak jsme je požá­da­ly, jest­li by si to neod­kli­di­ly a že je to jako doce­la sobec­ký to takhle lidem zabí­rat. Žen­ský na nás kou­ka­ly jako bláz­ni, táza­vě se na sebe podí­va­ly a s oči­ma vsloup si zača­ly všech­ny ty šály, kabá­ty, kabel­ky, čepi­ce, ruka­vi­ce a dešt­ní­ky pře­sou­vat k sobě na klín. Koneč­ně jsme se usa­di­ly. Pará­da, řek­la jsem si pro sebe a s poci­tem poho­dy a úsmě­vem na rtech jsem se uve­le­bi­la do křes­la. V tom se na plát­ně obje­vil nápis “End” a lidi se zača­li pako­vat k odcho­du. Podí­va­ly jsme se na sebe s kama­rád­kou nechá­pa­vě a poně­kud zasko­če­ně. Bylo to jas­né. Splet­ly jsme si sál. Popadly jsme zase všech­ny ty kabá­ty, šály a ruka­vi­ce a utí­ka­ly přes celé kino do toho správ­né­ho. Naše mís­ta už byla obsa­ze­ná. Potup­ně jsme se usa­di­ly do prv­ní řady a niko­ho už rad­ši nepru­di­ly. Od té doby jsem o dost tole­rant­něj­ší k poz­dě­ji pří­cho­zím a bed­li­vě sle­du­ji, jest­li někdo z nich pří­jde až tři­cet vte­řin před kon­cem. Ačko­liv jsme si pak s kama­rád­kou řek­ly, že to se pře­ce občas sta­ne kaž­dé­mu, niko­ho podob­né­ho jsem od té doby v kině nevi­dě­la.

Zacyklená žena

 

Občas od žen sly­ším, že už nená­vi­dí svou dělo­hu, vaječ­ní­ky a vůbec i sebe, pro­to­že jim nejde otě­hot­nět. Svůj pod­bři­šek někdy vní­ma­jí jako něco nedo­ko­na­lé­ho a neschop­né­ho. A to je doce­la pro­blém. S tro­chou nad­sáz­ky říkám, že dělo­ha je prv­ní poko­jí­ček pro jejich mimin­ko a je nut­né jej pěk­ně při­pra­vit. Hla­va navíc není tre­zor, od kte­ré­ho je zby­tek těla oddě­len, čili úva­ha, že mohu s odpo­rem smýš­let o čás­ti své­ho těla a záro­veň po ní žádat vel­kou služ­bu, je poně­kud nešťast­ná. Nechuť k vlast­ní­mu tělu pova­žu­ji za jed­nu z vůbec nejškod­li­věj­ších věcí, kte­ré se v živo­tě může­me nau­čit. Ovšem oko­lí, a bohu­žel hlav­ně rodi­če, mnoh­dy děla­jí pro náš pošra­mo­ce­ný vztah k sobě doslo­va prv­ní posled­ní. Napří­klad něco tak esen­ci­ál­ně žen­ské­ho, co význam­ně ovliv­ňu­je vztah k sobě jako k ženě i k vlast­ní­mu žen­ské­mu tělu, jako je men­stru­a­ce – kolik jen ten­to při­ro­ze­ný žen­ský těles­ný děj při­ne­sl stu­du, trap­nos­ti a poní­že­ní. Men­stru­a­ce byla tabu, maxi­mál­ně pada­ly úsměš­ky v naráž­kách na před­men­stru­ač­ní “žen­skou nála­du”. Už na základ­ní ško­le jsme cíti­ly hanbu, když jsme odchá­ze­ly na wc s bato­hem na zádech, nebo v kuchy­ni před rodi­nou vyha­zo­va­ly pou­ži­té vlož­ky zaba­le­né ve sta­rých novi­nách do koše. Cíti­la jsem se tak trap­ně, že jsem je taj­ně nosi­la pod sve­trem do poko­je a ráno je hro­mad­ně před domem vyha­zo­va­la do popel­ni­ce. Málo­ko­mu pře­da­ly mamin­ky uce­le­ný a záro­veň důstoj­ný obraz toho­to těles­né­ho pro­ce­su, na jehož kon­ci sto­jí nový život. Nau­či­ly jsme se na své tělo a čtvr­ti­nu naše­ho živo­ta nahlí­žet s nechu­tí, stu­dem, nebo mnoh­dy dokon­ce s odpo­rem. Nau­či­li nás, že o men­stru­ci se nemlu­ví, máme dělat, že nic, zatnout zuby, když to bolí a hlav­ně s tím niko­ho neob­tě­žo­vat. A tak, jako kdy­si ve ško­le, teď jsme ve stre­su z pří­pad­né “neho­dy” v prá­ci a zase dělá­me, že nic a tvá­ří­me se, že jsme úpl­ně OK.
No a jak je tako­vým dob­rým zvy­kem, kde je dlou­ho­do­bá bubla­jí­cí nespo­ko­je­nost, tam se věci cho­pí fana­ti­ci. Tak­že teď máme pro změ­nu men­stru­ač­ní iko­ny a spor­tov­ky­ně, kte­ré osten­ta­tiv­ně před­vá­dě­jí svou bez­vlož­ko­vou men­stru­a­ci na bílých dre­sech.
Vlíd­ný pohled na věc při­ne­sl před pár lety zno­vu­ob­je­ve­ný kon­cept tzv “cyk­lic­ké ženy”. Popi­su­je pra­vi­del­ně se stří­da­jí­cí fáze měsíč­ní­ho cyk­lu, kte­ré pří­mo sou­vi­se­jí s pro­ce­sy v našem těle. Kaž­dá fáze je jiná a vyža­du­je i jinou péči a pří­stup. Pocho­pe­ní a respek­to­vá­ní při­ro­ze­ných dějů v našem těle při­ná­ší zdra­ví, ener­gii i sebe­vě­do­mí. Tra­dič­ní čín­ská medi­cí­na ten­to děj popi­su­je jako pře­lé­vá­ní ener­gií jin a jang, kdy jed­na se prvi­del­ně pře­mě­ňu­je v dru­hou. Tro­chu jiný­mi slo­vy popi­su­je v pod­sta­tě to samé, jen si toho­to prin­ci­pu všimla již před dvě­ma tisí­ci lety a důsled­ně s ním pra­cu­je. Není to ale jen o men­stru­a­ci, ta je pou­ze jed­ním z dob­rých pří­kla­dů, jak se učí­me na sebe a naše tělo občas nahlí­žet s nechu­tí.
To, co mi na tom při­pa­dá tak význam­né, je vní­má­ní vlast­ní­ho těla a schop­nost pod­dat se jeho ryt­mu. Opus­tit odpor, stud či nedů­vě­ru, jak jsme se to za ta léta nau­či­ly. Měsíč­ní fáze žen tedy před­sta­vu­jí skvě­lou mož­nost jak se pozná­vat, vní­mat změ­ny uvnitř nás, respek­to­vat je a vyu­ží­vat schop­nos­tí, kte­ré kaž­dá z fází nabí­zí. (Vel­mi hez­ky je měsíč­ní cyk­lus a cel­ko­vý život­ní vývoj žen­ské­ho těla i duše na poza­dí čín­ské medi­cí­ny popsán v kni­ze Ces­ta císa­řov­ny). Na počát­ku všech změn sto­jí nahléd­nu­tí na to, co se děje a uvě­do­mě­ní, že věci se mohou dít i jinak. Pře­ji nám všem, abychom si pokaž­dé, když máme vol­bu, vybra­ly ces­tu, na kte­ré jsme k sobě las­ka­vé. Abychom si nene­cha­ly ubli­žo­vat a hrá­ly vždy za svou “stra­nu hřiš­tě”. Učme se důvě­řo­vat si a znát naše tělo, rozu­mět jeho řeči. A dopřá­vej­me mu to hlav­ní, co potře­bu­je – lás­ku 🙂

Před časem v sobotu

Nedáv­no mě ces­tou tram­va­jí napadlo, že si udě­lám tako­vou tu lon­dýn­skou poho­dič­ku a sko­čím si kou­pit do Star­bucks kafe. V poboč­ce na Pavlá­ku jsem toho sobot­ní­ho rána byla jedi­ným zákaz­ní­kem.
“Dob­ré ráno pře­ji, co vám mohu nabíd­nout?” Zeptal se mě kluk u poklad­ny, kte­rý nevy­pa­dal víc jak na pat­náct.
“Pro­sím střed­ní oříš­ko­vé laté s níz­ko­tuč­ným mlé­kem. Děku­ji” Odpo­ví­dám já.
“Mohu poprosit o jmé­no?” Ptá se kluk.
“Zuza­na.” Na to já.
“Tak­že ano ano, píšu si Zuzka….Jakpak se vám dneska vstá­va­lo, Zuzko?”
“Co?” Kouk­la jsem na něj pře­kva­pe­ně, když jsem štra­cha­la v kabel­ce peně­žen­ku.
“Jak­pak se vám dneska vstá­va­lo, Zuzko?” Zopa­ko­val trpě­li­vě a s úsmě­vem otáz­ku kluk.
“Děku­ji, Mila­ne, dnes oprav­du dob­ře.” Odpo­ví­dám mu po bles­ko­vém pře­čte­ní jme­nov­ky.
“Tak­že Zuzko, dneska to máte za sto pět korun.” Pra­vil kluk přá­tel­sky. Pře­dal mi účet a s peču­jí­cí sta­rost­li­vos­tí mě infor­mo­val o dal­ším postu­pu.
“Teď se Zuzko vzdá­lím k ved­lej­ší­mu pul­tu a pří­pra­vím vaší ran­ní kávu. Pro­sím, Zuzko, pře­suň­te se las­ka­vě do vstup­ní čás­ti naší kavár­ny. Pro­za­tím děku­ji.”
Pře­su­nu­li jsme se spo­leč­ně s Mila­nem do vstup­ní čás­ti kavár­ny, on za pul­tem, já v zákaz­nic­kém kori­do­ru. V celé kavár­ně stá­le jen my dva. Já při­pra­ve­ná u vydá­va­cí­ho pul­tu, kluk metr ode mě dolé­val mlé­ko. Sou­stře­dě­ně zakla­pl víč­ko, nasa­dil man­že­tu přes kelí­mek a hla­si­tě zvo­lal:
“Tak­že by tady bylo jed­no oříš­ko­vé laté s níz­ko­tuč­ným mlé­kem pro Zuzku!” A roz­hlé­dl se po prázd­ném pod­ni­ku. Natáh­la jsem ruku a pře­vza­la kafe.
“Á, tady vás mám. Tak­že Zuzko, ať vám káva chut­ná a já vám pře­ji oprav­du pře­krás­ný den.” Popřál mi kluk.
Taky jsem mu popřá­la. Oprav­du dob­ře jsme to to ráno spo­leč­ně s Mila­nem zvlád­li.

14.1. Přejete si být hvězda nebo planeta?

Také to někdy oko­lo sebe sly­ší­te? Že k poci­tu napl­ně­ní, štěs­tí, či smys­lu­pl­nos­ti potře­bu­je­me nut­ně vlast­nit urči­té věci, potře­bu­je­me aby nám někdo doka­zo­val svou lás­ku, aby nás kdo­si uzná­val, abychom oko­lo sebe sly­še­li že jsme dob­ří, že nám to slu­ší, že máme hodnotu….Někoho mož­ná kdy­si rodi­če nau­či­li, že za poci­tem život­ní spo­ko­je­nos­ti je tře­ba se trmá­cet a kdo­ví, jest­li je vůbec dosažitelná…Napadlo mě, že by se na lidi dalo pomy­sl­ně pohlí­žet jako na hvězdy a pla­ne­ty. Hvězda září a sama o sobě je zdro­jem ener­gie a svět­la. Není závis­lá na dodáv­ce z oko­lí a i když na ní nikdo zrov­na nesví­tí, jí to neo­hro­žu­je. S jis­to­tou sobě vlast­ní září a roz­dá­vá tep­lo a život. Opro­ti tomu pla­ne­ta sama o sobě nezá­ří a pro své svět­lo nut­ně potře­bu­je hvězdu. Pokud jí nemá, není zde ani život, ani radost, ani smy­sl. Jsou to ti lidé z naše­ho oko­lí, kte­ří neu­stá­le potře­bu­jí oce­ňo­vat, ke štěs­tí jim pořád něco chy­bí, jsou nejis­tí a svou život­ní ener­gii potře­bu­jí zís­ká­vat od “hvězd” ze své­ho oko­lí. Pokud není jejich zdroj nablíz­ku, cítí se bez­rad­ní, nejis­tí a ztra­ce­ní. Buď­me hvězdy! Není to lep­ší?? Pře­stat se ori­en­to­vat na to co je špat­ně, ale nao­pak roz­ví­jet co fun­gu­je, nebo fun­go­vat může, jen jsme tomu ješ­tě neda­li šan­ci. Nyní, na začát­ku roku, nám ze srd­ce pře­ji, abychom se nově nadech­li, pro­hléd­li si sebe sama a povšimli si vše­ho, co nám jde, co se daří, v co věří­me, kdo nás má rád, v čem jsme dob­ří a to s koneč­nou plat­nos­tí uza­mkli do své­ho nit­ra a od této chví­le s tím počí­ta­li jako s trva­lou sou­čás­tí naše­ho živo­ta. Zkus­me si vše, co nás k tomu napad­ne, napsat na kus papí­ru, mož­ná se podi­ví­me, kolik toho bude…Věřte, že nás prá­vě tyhle myš­len­ky roz­zá­ří jako hvězdy! Těž­ko pak může náš život postrá­dat smy­sl 🙂 Tak ať září­me a jsme spo­ko­je­ní nejen v tom­to roce! Zuza­na